Jedná se o příběh opuštěného koťátka, které bylo nepřízní osudu nuceno hledat svůj nový domov nebo zůstat v přírodě , přijmout „zákony džungle“ a doufat, že se co nerychleji dostane z konce potravinového řetězce. Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinka tohoto příběhu si hned od narození prožila spoustu nepříjemných a zcela jistě bolestivých zážitků, které se výrazně podepsaly jak na její psychice, tak hlavně na jejím zdraví, rozhodla se pro poslední zoufalý čin, na pokraji svých sil došla do nejbližší obydlené oblasti a instinktivně hledala pomoc u prvního domu, kde na ní nečíhalo nebezpečí v podobě hlídacího psa nebo jiného zvířete, které by jí mohlo ublížit.
Nevím, zda měla konečně šťastný den nebo to byl pověstný „zásah osudu“, ale poměrně brzo se jí skutečně podařilo takový dům najít. Teď už jen zbývalo doufat, že v tom domě bydlí člověk, který se k ní neotočí zády.
…..“Až do této chvíle se jedná o příběh jakých jsou snad stovky a téměř každý, kdo se pohybuje tzv. ve světě koček se s něčím takovým již mnohokrát setkal nebo se alespoň snažil pomoci kočičce v podobné situaci, také já jsem si vědoma, že první část tohoto příběhu je BOHUŽEL v dnešní době více než častá a každý z Vás má naprosto jasno v otázce, proč k tomu dochází a jak to dopadá. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že poslední dobou stále častěji komunikuji s lidmi, pro které „kočka znamená pouze PROBLÉM, který musí „NĚKDO“ řešit“ a čím dříve, tím lépe. Chápu, že (téměř) každý člověk má v sobě tzv. zakódováno, že problémy se mají řešit a český člověk samozřejmě i tento „kód“ dokázal upravit k obrazu svému a to tak, že každý problém je třeba vyřešit tím nejjednodušším, nejlevnějším a hlavně nejrychlejším způsobem (nadneseně řečeno…..pokud si pacient s pořezanou rukou stěžuje na kašel, tak ho převezeme na plicní a máme volno J ) a proto mě ani už tak moc nepřekvapují telefonáty, ve kterých si majitelé kočiček po třech letech uvědomují, že vlastně mají alergii na kočičí srst nebo, že se po roce a půl jejich zvířata neustále napadají a značkují si byt (což u nekastrovaných koček není zase takové překvapení, že…) a tím pádem se o ně již nemohou starat!!!! Ovšem stále více mě překvapují tzv. „přírodní lidé“, což jsou lidé, kteří odmítají cokoliv, co je tzv. „proti přírodě“. Rozhodně se nechci nikoho dotknout a svým způsobem takovým lidem fandím, ale zkrátka nedokážu pochopit, že tito lidé mají obrovský problém s kastrací svého mazlíčka (protože je to samozřejmě proti přírodě), ale nemají problém čerstvě narozená koťata „vypustit“ do přírody, kde nemají nejmenší šanci na přežití.
Nicméně vraťme se k příběhu naší hrdinky. Jak již bylo řečeno, první část tohoto příběhu má podobný scénář jako nespočet dalších příběhů opuštěných koťátek, ale jsem si jistá, že následující události jsou velmi vzácné a alespoň pro mne, velmi překvapivé a rozhodně hodné následování…………..
Takže, naše hrdinka se tedy z posledních sil doplazila ke vchodovým dveřím, ze kterých zrovna vycházel zhruba pětatřicetiletý muž (jak naše hrdinka později zjistila, tak se jednalo o majitele tohoto domu, který zde žil zcela sám) spěchající do zaměstnání. Jakmile pod nohama spatřil zcela bezvládné tělíčko koťátka, které neslo zcela zjevné známky spousty chorob, infekcí v očičkách a parazitů, rozhodl se, že se alespoň pokusí této statečné kočičí holčičce pomoci, což bylo pro naší malou hrdinku dobrá zpráva, ale to ještě netušila, že tento člověk nikdy o žádné zvíře nepečoval a o kočkách v podstatě vůbec nic nevěděl. Naštěstí se tento člověk (říkejme mu třeba Majkl) řídil starým známým heslem „když něco nevíš, tak se zeptej….“ a tak se obrátil s žádostí o radu na mě. Nejprve jsem mu nastínila jaké prvotní kroky musí udělat a zároveň jsem mu nabídla, že si koťátko převezmu do naší péče, což s díky odmítl s tím, že by se o ni chtěl postarat sám, když si ho vybrala. Nicméně od té doby se mnou konzultoval téměř každý krok, který se týkal péče o koťátko. Místo do zaměstnání (kde se telefonicky řádně omluvil) vedla jeho cesta na nejbližší veterinární kliniku, kde naše hrdinka podstoupila spoustu nejrůznějších vyšetření a odborných ošetření povrchových poranění a následně musela přetrpět několik injekcí. Aby toho nebylo málo, tak na cestu domů ještě vyfasovala spoustu léků, kapičky do očiček a speciální krmivo.
Po návratu domů začal Majkl řešit , kam koťátko uloží a co nejlepšího k jídlu by ji připravil, takže začal budovat pelíšek, ve kterém by bylo teplo a kde by se cítila zcela bezpečně a následně se vrhl do přípravy jídla. Do této chvíle si chudák Majkl myslel, že má všechno pod kontrolou, a že péči o koťátko zvládá bez sebemenších problémů ………. ovšem to si ještě neuvědomoval, že do ní bude muset dostat antibiotika v podobě prášku a co hůře, že jí bude muset nakapat do očiček (každý z Vás si zcela jistě dokáže představit, co na nezkušeného Majkla čekalo a jak to asi dopadlo).
Hned druhý den ráno ho tedy čekala první opravdová zkouška v podobě podání léků a kapání do očiček. Po několika marných pokusech Majkl rychle pochopil, že tohle zřejmě sám nezvládne. Jakmile mi zazvonil telefon a Majkl mi vysvětloval o co se marně pokoušel, bylo mi jasné, že tohle po telefonu nevyřešíme a tak jsem vyrazila na pomoc (oběma). Po příjezdu k nim jsem pomohla tuto obávanou proceduru dokončit ku prospěchu všech a názorně jsem Majklovi ukázala, jak nejlépe na to. Nutno podotknout, že oba se učili velmi rychle (Majkl i koťátko) a během pár dnů již vše zvládali téměř bez pomoci. Koťátko se pomalu dostávalo na váhu, odpovídající jeho věku, infekce v očičkách se začala zlepšovat a z Majkla se pomalu, ale jistě začal stávat hrdý majitel koťátka. Teď už mohl v klidu začít uvažovat nad jménem. Vzhledem k tomu, že se všude chlubil svojí novou spolubydlící, tak z jejího pojmenování udělal doslova veřejnou záležitost. Samozřejmě, že padala nejrůznější jména od běžných českých jmen až po ta exotická nebo dokonce pohádková, ale Majkl chtěl jejím pojmenováním vystihnout vše, co si musela prožít a jak je vlastně „drsná“, že to nevzdala. Dlouho se mu nedařilo žádné vhodné jméno vymyslet, až ho napadlo obrátit se v práci na jednu kolegyni a řekl jí ……“ Moniko, prosím tě potřebuju vymyslet nějaké „brutální“ jméno pro kočičku ………, Monika se na chvilku odmlčela a pak odpověděla ……. třeba MÍCA J, což Majkla na okamžik zaskočilo, neboť takovou odpověď opravdu nečekal, ale než stačil něco říci ozvalo se z nedaleké skupinky lidí ………. „tak v tom případě by to teda měla být BRUTÁLNÍ MÍCA“ a bylo rozhodnuto.
Přesto, že se ještě zdaleka nedá hovořit o šťastném konci, jelikož Brutální Míca stále není ztv. z nejhoršího venku, tak zcela jistě můžeme hovořit o šťastném průběhu a neuvěřitelné a velmi vzácné snaze absolutně nezkušeného člověka zachránit a pečovat o opuštěné koťátko.
Pro mě, jako převážně nestranného pozorovatele, byla doslova radost sledovat tu proměnu Majkla během jeho pečování o koťátko. Kdy se vlastně z člověka, který neměl v podstatě žádný vztah ke zvířatům, pomalu stával absolutní milovník koček a hlavně opravdu hrdý majitel Brutální Míci o čemž mě mnohokrát přesvědčil svým zarputilým vyprávěním třeba o tom, jak na něj Brutální Míca čeká, až přijde z práce a jak na něho „řve“, když se opozdí nebo když mi vyprávěl, jak se dvě hodiny neukázala a on celý nervózní běhal po vsi s obavou, zda se jí něco nestalo…………….
Zcela upřímně musím prohlásit, že jsem moc ráda, že jsem u toho mohla být a na vlastní oči pozorovat tento (dle mých zkušeností) velmi vzácný jev.
Nezbývá mi než dodat ………… Majkle vítej mezi námi !!!!!!!!!!!!!!!!
Beatriz Motalová
Další šance z.s.